Umění čtení ve středověku

Vydejme se na cestu společností středověké Evropy, abychom odhalili rozmanitost způsobů, jimiž se projevovalo čtení.

Začneme v klášterech, kde byla v raném středověku kultivována psaná latina (Latinitas) a budeme pokračovat po šlechtických dvorech vrcholného a pozdního středověku. Přístup šlechty ke čtení se v průběhu první poloviny středověku proměňoval: schopnost číst a psát patřila mezi dovednosti, které měli civilizovaní rytíři a civilizované dámy ovládat. Jejich zájmy vedly k vytvoření nových literárních žánrů: dvory byly rodištěm dvorské literatury (právě odtud pramení její název).

Odtud budeme pokračovat do měst, kde třída sebevědomých obchodníků, řemeslníků a patricijů hledala na šlechtických dvorech inspiraci a příklady, přičemž adaptovala psaní a čtení pro své účely. I když slovo gramotný, vzdělaný (litteratus) ve středověku označovalo obzvláště ty, kteří uměli latinsky, zde se ukazuje role čtení v národních jazycích. Literární díla vzniklá na šlechtických dvorech jsou tu prvními a nejznámějšími příklady, nicméně národní jazyky pomalu pronikaly i do náboženského písemnictví, jemuž dominovala latina.

Poté se obrátíme na Balkán, abychom ukázali vývoj čtení ve slovanských jazycích. A pak pojednáme o nedílné součásti textové kultury, o prostředí čtenářů. V rámci jejich společenství se knihy sdílely a četly společně, často prostřednictvím hlasitého předčítání, a spřízněná společenství si vyměňovala rukopisy pro opisování. To umožňovalo klášterům shromáždit pozoruhodné knihovny s velkým počtem textů jak středověkých, tak antických, které se dochovaly až do přítomnosti.

Posléze se opět obrátíme k církevní oblasti, kde pojednáme o univerzitách. Čtení textů a diskuse o nich bylo (a stále je) podstatnou součástí univerzitního studia a rozvoj vědy se zakládal na důkladném využívání starších autoritativních textů.