Vedle lingua franca

V prvním tisíciletí byl Balkánský poloostrov periferií byzantské říše obývanou různými slovanskými národy. Hlavním slovanským královstvím bylo Bulharsko, jehož tehdejší hranice zhruba odpovídají hranicím dnešním. Oblasti při Jaderském moři byly převážně pod byzantskou vládou. Západní Balkán, dnešní (jižní) Německo, Rakousko a Itálie se nacházely §pod vládou germánských království. Toto zeměpisné rozložení mělo vliv na budoucí historii regionu a v důsledku toho na vývoj kultury čtení a psaní.

Frankové a Byzantinci se lišili náboženskou vírou. Zatímco oni se hlásili k římskému katolicismu, tito později byli stoupenci pravoslavného křesťanství. Balkánský region mezi Franky a Byzantinci zakoušel pokusy o christianizaci z obou stran. Místní vládci často následovali jednu ze stran řízeni osobními motivy, ale úhrnem byly byzantské pokusy úspěšnější. Důvodem bylo částečně i to, že římská církev připouštěla jako bohoslužebný jazyk jen latinu. Naproti tomu byzantští misionáři byli pružnější a využívali pro bohoslužby národních jazyků.

V té době však neexistovaly slovanské jazyky v psané podobě, pročež nebyla k dispozici ani vhodná abeceda. Proto dva řečtí misionáři, bratři Konstantin a Metoděj přizpůsobili řeckou abecedu tak, aby vyhovovala pro slovanské hlásky. Byla přidána řecká slova a aplikována řecká mluvnice, aby se vyplnil nedostatek syntaktických forem. Toto nové písmo se nazývalo hlaholice (ze starého slovanského slova glagolati, což znamená mluvit). Tak vzniklý nový jazyk se nazývá staroslověnština, resp. církevní slovanština, protože byl používán pro bibli a další základní náboženské texty. Převládal na slovanských územích až do konce středověku a byl přijat v různých slovanských oblastech. Později se hlaholská abeceda dále rozvíjela. Ke zvláštnímu vývoji došlo v Bulharsku a šířil se na sever na Rus. Tak vznikla cyrilice pojmenovaná po Konstantinovi, jehož mnišské jméno bylo Cyril, dodnes užívaná v rusky mluvícím světě.

Supraslský kodex (nahoře) je jednou z nejdůležitějších památek pro zavedení těchto nových písem. Vznikl na přelomu 10. a 11. století pravděpodobně v Bulharsku a obsahuje životy svatých, homilie, legendy a modlitby. Texty jsou v církevní slovanštině a zapsané v nově vyvinutém cyrilském písmu. Zařazeni tohoto rukopisu na seznam UNESCO Memory of the World ilustruje jeho význam.

Úspěch byzantské christianizace neznamenal, že římský katolicismus nebyl schopen získat na Balkáně půdu. Oblasti nejbližší tehdejším Frankům (dnešní Chorvatsko, Slovensko a Slovinsko) byly úspěšně obráceny a zařazeny do římské sféry vlivu. Země byly rozděleny na diecéze pod vedením biskupů. Zároveň byla zakládána mnišská společenství sloužící jako majáky křesťanství v méně urbanizovaných oblastech. Tyto kláštery často byly soukromými založeními šlechticů a šlechtičen, kteří tím vyjadřovali starost o spásu svých duší, anebo v tom hledali příležitost k rozšíření své moci.

Například kolem roku 1220 korutanský vévoda Bernhard Spanheim založil kartuziánská klášter v Bistře ve Slovinsku. Klášter rozkvétal, stal se střediskem vzdělanosti a vrcholu dosáhl ve 14. století. Z tohoto období se dochovala nádherně vyvedený rukopis Augustinova spisu De civitate dei.

Jak ukazuje tento příklad, kultura čtení a psaní v římskokatolických oblastech byla primárně latinská. Pro pravoslavné křesťany byly od 9. století bohoslužby ve slovanském jazyce, pro katolické křesťany zůstala latina liturgickou řečí dokonce i po vyznění středověku. To však neznamená, že národní slovanské jazyky byly zcela vyloučeny z náboženské sféry. Příklad dole ukazuje rukopis ze 14. století obsahující žaltář, liturgické texty a kalendář svatých včetně několika uherských svatých. Užité písmo je hlaholské a text je psán v chorvatském dialektu užívaném v jedné z oblastí podléhajících římskokatolické církvi.

V pozdějším středověku byly části Balkánu přiléhající k Jaderskému moři ovlivněny ještě jiným jazykem, totiž italštinou. Italské městské státy, zejména Benátky, zakládala obchodní stanice na jaderském pobřeží, které se řídily jejich italskými právy. Oblast kolem Dubrovníku, malé republiky známé také jako Ragusa byla postupně ovládána Byzantinci, Benátčany a Uhry od 9. do 15. století. Benátčané zavedli svůj italský dialekt do dubrovnické správy.

Mnohojazyčnost nebyla ve středověké neobvyklá. Týkala se hlavně politických elit a obchodníků věnujících se dálkovému obchodu. Například v Anglii se mluvilo anglo-normansky (ostrovní varianta francouzštiny) a anglicky. Ve Flandrech a Brabantu (dnes v Belgii, Francii a Nizozemsku) se vedle sebe užívalo francouzštiny a nizozemštiny. Všude v Evropě elity rozuměly latinsky, latina sloužila jako lingua franca. Přecházení mezi jazyky záviselo na kontextu, jazyky koexistovaly v paralelních kulturních a literárních prostředních.

Na Balkáně byla situace ještě složitější v důsledku užívání různých písem, latinského a hlaholského a později i cyrilského. Například v Dubrovníku (Chorvatsko) byl městský písař schopen plynule přecházet ze srbštiny (v cyrilici) do latiny a naopak, podle toho, jak to strany požadovaly pro své smlouvy. Podobně text zpěvu Anagrammatismoi skladatele ze 13. století Jana Koukouzela byl v rukopisu 15. století zapsán v řečtině s přípisky v bulharštině a srbštině (v cyrilici). Předpokládá se, že tento rukopis byl napsán v Srbsku a ukazuje schopnost místního duchovenstva přecházet mezi sousedícími jazyky.

Výsledky obrácení ke křesťanství neovlivnily jen středověké dějiny, ale jsou patrné i dnes. V oblastech, jež byly obráceny k římskokatolickému křesťanství, bylo dominantním latinské písmo. V oblastech, jež se obracely ke křesťanství pravoslavnému, byla přijata hlaholice a později cyrilice.