Myšlenky a modlitby

Křesťanství je náboženství založené na knihách. Při jeho praktikování byla přikládána důležitá role psaným textům a také knihám jakožto materiálním objektům. A tak není překvapivé, že v průběhu středověku lze v klášterech najít kvetoucí čtenářskou kulturu.

Nejen že byly kláštery shromaždištěm všech druhů textů, ale i samotné životy mnichů a jeptišek byly neustále spojeny s knihami, především skrze liturgii a studium. Benediktinská řehole, která řídila život mnichů a jeptišek, nařizovala, že se mají sedmkrát modlit přes den a jednou v noci. Řehole je tradičně připisována Benediktovi z Nursie a pochází z 6. století. Byla inspirována – mezi jinými texty – biblí a spisy Jana Cassiana. Byla užívána benediktinským řádem, jakož i jinými řády, jež vznikly později, jako byli cisterciáci a trapisti. Její důraz na pevně stanovené časy modliteb se tak stal součástí celé tradice západního mnišství.

Osm chvil vyčleněných pro modlitbu bylo rozčleněno do tzv. hodinek či služeb. Byly to matutinum, laudy, prima, tercia, sexta, nešpory a completorium. Matutinum, laudy (chvály) a nešpory se nazývaly „větší hodinky“, protože to byly nejdůležitější složky v řadě modliteb. Ostatní byly považovány za „menší hodinky“. V těchto hodinkách se mniši a jeptišky nemodlili libovolně, naopak, následovali pořad čtení, modliteb a zpěvů, jak byly zařazeny do liturgických knih zvaných breviáře.

Během každé hodinky se zpívalo několik žalmů. V průběhu týdne počínajícího nedělí se muselo odezpívat všech 150 žalmů. Žalmy byly provázeny hymny a verši, jakož i biblickými čteními.

Uveďme konkrétní příklad: matutinum Velikonoční neděle zahrnuje 13 žalmů a 12 čtení vzatých z bible, ze spisů Řehoře z Nazianzu a z homilií sv. Řehoře Velikého, tři čtení ze Starého zákona (proroků) a dvě čtení z evangelia.

Čtení byla oddělena modlitbami jako Otče náš, Te deum a Kyrie. Menší hodinky (s výjimkou primy) byly méně propracované a sledovaly jednotný vzorec. Žalm 118 byl příliš dlouhý (celých 176 veršů), takže zabíral všechna nedělní žalmová čtení a ještě většinu čtení pondělních.

Slavení hodinek zahrnovalo nejen čtení, ale také zpěv. Benediktinská řehole určila zvláštní funkci kantora, mnicha odpovědného za zpěv. Některé zpěvy byly realizovány celým konventem nebo shromážděním mnichů, zatímco žalmy zpíval kantor a malý sbor, přičemž zbytek shromáždění pěl verše odpovědí: první zpěvy se nazývaly antifony, druhé responsoria (doslova: „protizvuky“ a „odpovědi“).

Den začínal kolem třetí hodiny ráno a končil kolem deváté večer. Většina dne byla věnována modlitbě, fyzické práci a studiu. O půlnoci mniši vstali a zpívali matutinum. Laudy (kolem páté hodiny ranní) měly být dokončeny před rozbřeskem a v závislosti na ročním období po nich mohlo následovat několik hodin věnovaných studiu.

V prvním denním světle se dále četlo, a to až do primy (kolem šesté), přičemž trocha času byla vyhrazena na jídlo. Pak se věnoval čas fyzické práci, byl přerušený tercií (kolem deváté), sextou (kolem dvanácté) a nonou (kolem třetí odpoledne) a pokračoval až do západu slunce, kdy se zpívaly nešpory (kolem šesté večer). Mezi šestou a devátou večer si mohli mniši dopřát několik hodin spánku, bylo-li třeba.

Po nešporách byla podávána večeře a po ní následoval čas na studium. Poslední hodinkou bylo completorium (kolem deváté večer) ohlašující noc a noční klid. Většina mnichů pak odpočívala, ale bylo dovoleno i individuální čtení.

Denní rozvrh se měnil podle ročních období. Den byl rozdělen na den a noc oddělené úsvitem a soumrakem. Den a noc byly rozděleny po dvanácti stejně dlouhých „hodinách“. V zimě, kdy noci jsou delší, byly noční hodiny delší než v létě. Tak to bylo stanoveno v benediktinské řeholi. V zimě měli mniši několik hodin na samostudium mezi nočními a jitřními modlitbami. Naopak v létě, kdy slunce vychází brzo, následovaly bezprostředně po nočních modlitbách modlitby jitřní (i když byla povolena oddechová přestávka). V každém případě byl ke studiu věnován čas mezi večeří a completoriem (kolem deváté večer). Často jeden mnich četl hlasitě a ostatní poslouchali.

Třebaže náboženské texty byly nejpřednější, byly čteny i jiné, ne-náboženské texty. Kláštery často vlastnily rozsáhlé sbírky textů z různých oblastí jako poezie, historie, filozofie a přírodní vědy. Mnoho textů bylo antických. Ty byly nejenom uchovávány, ale aktivně čteny, studovány a komentovány. Kláštery vskutku hrály ve středověké společnosti důležitou roli jako střediska vědění a studia.