Výstava
Andrej Dmitrijevič Sacharov se narodil 21. května 1921 v Moskvě. Vyrůstal v rodině, z níž pocházelo několik významných vědců, a i on sám vystudoval fyziku na moskevské Lomonosovově univerzitě. Po skončení druhé světové války pracoval v laboratoři, kde se zabýval vývojem jaderných zbraní. Významně se podílel na vývoji první sovětské vodíkové bomby, která byla poprvé úspěšně testována v srpnu 1953. Jako vzorný sovětský občan získal v roce 1950 Leninovu cenu a stal se nejmladším členem Akademie věd SSSR.
Komunistický režim Sacharova oslavoval jako „otce sovětské vodíkové bomby“ a prokazoval mu různé pocty za jeho příspěvek k sovětskému jadernému průmyslu. Sacharov sám se však postupně začal odklánět od oficiální linie. Kritika jaderných zkoušek a protesty proti závodům ve zbrojení brzy přerostly v plně angažovaný boj za svobodu a lidská práva. Sacharov se tak stal jedním z předních opozičních intelektuálů v Sovětském svazu.
V roce 1968 napsal esej Úvahy o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě, ve kterém se vyslovoval pro mírové soužití mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Veřejně se také zastával politických vězňů a v roce 1970 založil výbor na obranu lidských práv a obětí politických procesů. Za své postoje se stal terčem vzrůstajících represí a ostrých útoků v sovětském tisku.
V roce 1975 Sacharov získal Nobelovu cenu míru. Protože však nesměl vycestovat, převzala za něj v Oslu cenu jeho žena Jelena Bonnerová. O pět let později, v roce 1980, mu byly odebrány všechny čestné tituly a bylo mu nařízeno domácí vězení. To směl opustit až v roce 1986, kdy v SSSR začalo období „glasnosti“ a politický útlak se zmírnil. Sacharov byl poté zvolen do předsednictva Akademie věd a v roce 1989 se stal členem Sjezdu lidových poslanců SSSR. Zemřel v Moskvě 14. prosince téhož roku, ve věku 68 let.